(Seli přeložila níže uvedený záznam. Připojuji se k její prosbě o předávání dál.)

Následující záznam je z konference pro vládní představitele, politiky .. z Ria v Brazílii. Hovoří v něm dívka (13 let), která během 5ti minut přivedla svět k mlčení. Hovoří o světě, ve kterém žije - ve světě, kde si lidi neváží sami sebe, kde mezi sebou válčí, kde se bojí dýchat vzduch, protože neví zda v něm nejsou chemikálie, kde zvířata vymírají a nejde to vrátit a kde by si chudé děti v rozvojových zemích přáli peníze jen proto, aby mohli pomoci ostatním dětem získat jídlo a oblečení. Hovoří o tom, jak společnost vychovává děti k čestnosti, k míru, k lásce mezi sebou navzájem, k vzájemné pomoci a k ekologii, ale dospělí se přitom chovají jinak. Ptá se proč? Je to skutečně velmi emotivní a rozumná řeč, kterou přednesla mladá slečna jako zástupce dětí před širokou veřejností a tato řeč byla tlumočena do mnoha jazyků. Video je pouze v anglickém jazyce s německými titulky. Překlad je uveden níže.

Přeji krásné slunečné léto a držím pěsti všem takovýmto dětem, které se nebojí říct na veřejnosti svůj názor a které dokonce dospělí vyslechnou.

Překlad:

Dívka, která na 5 minut umlčela svět

Ahoj, jmenuji se Seven Suzuki a hovořím pro ECO – dětskou organizaci pro životní prostředí.

Jsme skupina 12 a 13tiletých, který se pokouší něco změnit – Vanessa Suttie, Morgan Geisler, Michelle Quigg a já.

Utratili jsme všechny peníze, abychom přijeli zde, 5000 mílí, abychom vám dospělým řekli, že musíte změnit svůj kurz.

Stojím zde nahoře bez skrytých cílů; bojuji za svou budoucnost.

Ztratit mou budoucnost není jako ztratit volbu nebo pár bodů na burze.

Jsem zde, abych mluvila za všechny generace, které ještě budou následovat.

Hovořím zde ve jménu hladových dětí celého světa, jejich pláč zůstává neslyšitelný.

Jsem zde, bych hovořila za nespočet zvířat, která na planetě umírají, protože pro ně není již místo, kde by mohla žít.

V mezičase mám strach chodit po slunci kvůli díře v naší ozónové vrstvě.

Mám strach dýchat vzduch, protože nevím, jaké chemikálie v něm jsou.

Pravidelně jsem jezdila ve Vancouvru, tam kde jsem doma, se svým otcem rybařit dokud jsme před několika lety nenašli rybu, která byla plná rakoviny.

A nyní jsme se dozvěděli o zvířatech a rostlinách, které vymírají, každý den mizí znovu a znovu.

V mém životě jsem snila o tom vidět velká stáda divokých zvířat, džungli, deštné pralesy plné ptáků a motýlů a nyní se sama sebe ptám, jestli vůbec ještě budou existovat, aby je viděli moje děti.

Museli byste si dělat o tyto věci starosti, kdyby jste byli tak staří jako já?

Všechno toto se děje před našima očima a přesto to děláme tak, jako bychom měli tolik času kolik chceme a všechna řešení.

Jsem jen dítě a neznám celková řešení ale chci aby jste pochopili, že vy ho také nemáte!

Nevíte, jak se opravuje díra v naší ozónové vrstvě.

Nevíte, jak vrátit lachtany zpět do mrtvé řeky.

Nevíte, jak vrátit zpět již vymřelá zvířata.

A neumíte vrátit zpět les, který kdysi rostl tam, kde je nyní poušť.

Když nevíte, jak to znovu napravit, prosím, abyste to přestali ničit!

Možná jste zde jako vyslanci vašich vlád, obchodníci, organizátoři, reportéři nebo politici, ale popravdě jste matky a otcové, sestry a bratři, tety a strýcové a vy všichni jste něčí děti.

Jsem jen dítě, přesto vím, že jsme všichni součástí jedné rodiny, 5 miliard silné, de fakto 30 miliónů druhů silné.

A hranice nebo vlády toto nemůžou změnit.

Jsem jen dítě, přesto vím, že toto se týká všech a měli bychom pracovat jako jediný svět na jediném cíli!

Ve svém rozpoložení nejsem slepá a v mých obavách nemám strach říct, co cítím.

V mé zemi vytváříme tak mnoho odpadu. Kupujeme a vyhazujeme, kupujeme a vyhazujeme, kupujeme a vyhazujeme a přesto severské země nesdílí potřebu pomoci jiným zemím, ačkoli máme více než dost, máme strach sdílet, máme strach odříct si něco z našeho blahobytu.

V Kanadě žijeme privilegovaným životem s množstvím potravy, vody a obydlí.

Máme hodinky, kola, počítače a televize, list by mohl být předčítán 2 dny.

Před dvěmi dny, zde v Brazílii, jsme byli šokováni, když jsme strávili čas s několika dětmi, které žijí na ulici.

Následující nám vyprávělo jedno dítě:
„Přál bych si, abych byl bohatý.“
„A když bych byl bohatý, dal bych všem dětem ulice jídlo, kabáty, léky, střechu nad hlavou a lásku a náklonnost (něhu).“

Když dítě ulice, které nic nemá chce sdílet, proč jsme my, kteří máme všechno stále ještě tak lakomí?

Nemohu přestat myslet na to, že tyto děti, které jsou v mém věku, se narodili v tak obrovském rozdílu. Že já jsem mohla být jedno z těchto dětí, které žije v chatrčích Ria.

Mohla jsem být jedno z hladovějících dětí v Somálsku nebo oběť války na Středním Východě nebo žebrák v Indii.

Jsem jen dítě, přesto vím, když všechny peníze, které jsou utráceny za válku, kdyby byly vydávány za řešení problémů s životním prostředím, za ukončení chudoby nebo k uzavření mezinárodních dohod, jakým překrásným místem by mohla být tato Země.

Ve škole, dokonce již ve školkách nás učíte, jak bychom se měli na světě chovat.

Učíte nás nebojovat s ostatními, vypracovat věci, respektovat jiné, uklízet naše nepořádky, nezraňovat jiné živé bytosti, sdílet a nebýt lakomý... Tak proč jdete pak ven a děláte věci o kterých nám říkáte, že bychom je neměli dělat?

Nezapomínejte, proč se účastníte této konference, protože to děláte!

Jsme vaše vlastní děti.

Vy rozhodujte, ve kterém světě vyrůstáme.

Rodiče by měli povzbuzovat své děti zatímco jim říkají:
„Všechno bude v pořádku. Není to konec světa a my děláme to nejlepší, co můžeme.“

Já si ale nemyslím, že nám to můžete říkat!

Jsme vůbec na vašem listě priorit?

Můj otec vždy říkává: „Jsi to, co děláš a ne to, co říkáš.“